close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Deník blondýnky

4. května 2008 v 15:54 | Semísek:))) |  Ptáákoviny

Deník blondýnky řidičky

5. leden
A je to, mám řidičák! Konečně můžu řídit auto a nemusím poslouchat instruktora: "Tady je zákaz vjezdu!", "Jedete v protisměru!", "Pozor na tu starou dámu! Brzděte! Brzděte!" a podobně. Nevím, jak jsem to mohla ty dva roky vydržet!

8.leden
Autoškola zorganizovala party na oslavu mého odchodu. Přišli všichni instruktoři. Jeden se mi svěřil, že se za mě šel pomodlit, druhý měl slzy v očích a všichni společně tvrdili, že se při této příležitosti opijí. Bylo to velmi příjemné, ale myslím si, že až taková oslava byla trochu přehnaná.

12.leden
Koupila jsem si auto. Musela jsem ho však nechat v prodejně, aby vyměnili zadní nárazník. Při odchodu jsem totiž namísto jedničky zařadila zpátečku. To bude tím, že jsem už týden neseděla za volantem.

14.leden
Konečně mám svoje auto. Při odchodu z parkoviště jsem byla tak šťastná, že jsem se rozhodla udělat si výlet. Ostatní řidiči měli stejný nápad. Jezdili za mnou a troubili jak na svatbě. Nechtěla jsem být nepříjemná, tak jsem se připojila k jejich hře a zpomalila z 10 na 5 km/h. Všem se to moc líbilo a troubili ještě víc.

22. leden
Mám úžasné sousedy. Vyrobili tabulku s velkým nápisem: POZOR PŘI PARKOVÁNÍ! Bílou barvou pro mě vyznačili velký box na stání a zakázali dětem hrát si venku, kde parkuji. Všechno proto, aby mě moc neznervózňovali. Je to velmi
milé...

31. leden
Všichni řidiči na mě troubí a dělají různá gesta. Je to milé, ale trošku nebezpečné. Když mi jeden chtěl cosi říct, nevěděla jsem, kde najít čudlík na otevření okna. Když jsem ho hledala, tak jsem do někoho narazila. Naštěstí jsem jela svojí výletní rychlostí 10 km/h.

19. únor
Město je velmi špatně osvětlené. Dnes jsem jela poprvé autem v noci a celou dobu jsem musela mít zapnuté dálkové světla, abych lépe viděla. Ostatní řidiči si mysleli to samé. Když mě spatřili, také si zapnuli dálková světla a troubili. Je to trochu nebezpečné. A takhle troubit by už neměli, ruší lidi.

26. únor
Dnes jsem měla nehodu. Nedařilo se mi odbočit z kruhového objezdu. Bylo na něm totiž moc aut (nechci přehánět, ale byly tam přinejmenším čtyři). Jezdila jsem pořád dokola, držela se středu. Čekala jsem na svojí příležitost, do té doby, než jsem se unavila a narazila do pomníku ve středu objezdu. Myslím si, že by měli omezit dopravu na kruhovém objezdu na jedno auto.

3. březen
Pronásleduje mne neštěstí. Když jsem vyjížděla z garáže, omylem jsem si spletla brzdu s plynem. Narazila jsem do auta přede mnou a rozbila mu celý pravý bok. Auto náhodou řídil instruktor autoškoly, který mi dal řidičák. Dobrý člověk, o tom netřeba pochybovat. Trvala jsem na tom, že je to moje chyba, ale on jen velmi slušně opakoval: "Bože, odpusť mi! Bože, odpusť mi!".
 

to je Řiť

3. května 2008 v 13:13 | sonicka:)))

Druhy zadků

zadek: (_!_)

velký zadek: (__!__)

malý zadek: (!)

plochý zadek: (_._)

hranatý zadek: [_t_]

prdící zadek: (_*_)

zadek ,který toho už hodně viděl a zažil: (_o_)

zadek,který toho viděl a zažil ještě víc: (_o_)

cenný zadek: (_$_)

tajemný zadek: (_?_)

zraněný zadek: (_#_)

ucpaný zadek: (__)

Hrob

23. dubna 2008 v 20:30 | sonicka:))) |  Extrémní příběhy:-(

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou.

 


Pejsci

20. dubna 2008 v 10:40 | sonicka:))) |  Diplomky za bleskajdy for me

Jak vyléčit bulimii????

28. března 2008 v 15:30 | sonicka:))) |  Bulímie
Cesta k úzdravě není snadná. Někomu trvá měsíc, někomu půl roku a někdo na ní stráví i několik let. Důležité je, že jste na cestu vůbec vykročili. Každý z nás je jedinečný, každý má jinou povahu i jinou postavu. Pochopit naši individualitu je základem úspěchu. Své uzdravení si stanovte jako svou nejvyšší prioritu. Někteří lidé mají s vyléčením méně potíží než druzí, ale u nikoho to není proces s okamžitým výsledkem. Léčení se z tak komplexní poruchy, jakou je bulimie, je řetězem složeným z drobných úspěchů a neúspěchů. Je to nesmírně těžký úkol, který by neměl být brán na lehkou váhu. Rozhodnutí se "přestat" neznamená, že od zítřka budete uzdraveni, ale jde o to dělat pro uzdravení právě teď přesně to, co je třeba. Každý malý krůček bude odměněn pocitem radosti, sebedůvěry a pozitivními myšlenkami.

Vezměte si peníze, pěkně se oblečte a zajděte si do obchodu koupit deníček. Nazvěte ho Můj zázračný záznamník. Zapisujte si do něj, malujte, kreslete, skládejte básničky. Můžete se řídit mými radami, nebo to dělejte po svém. Zapisujte si cokoli, co vám pomůže nemyslet chvíli na jídlo. Nezavrhujte to hned od začátku. Až se deníček stane vaším důvěrným přítelem, prostudujte si následující řádky.

Začněte tím, že napíšete příběh svého života. Se zaměřením na momenty, které jsou, nebo mohou být spojeny s vaší bulimií. Kdy jste si např. poprvé uvědomili své tělo? Jaké pocity jste tenkrát měli? Kdy vaše nemoc začala? Jak se projevovala? Přemýšlejte detailně o všem, co vás při psaní napadne, abyste více poznali sami sebe a pochopili, v čem vám bulimie pomáhala a co vám popřípadě nahrazovala. Je ve vaší rodině ještě někdo další, kdo má nějaké problémy s váhou a jídlem nebo problémy spojené s depresemi, alkoholismem nebo je či se cítí být vyloučen ze společnosti? Proč se snažíte o vyléčení? Dokážete přijmout skutečnost, že vaše onemocnění je reakcí na negativní prožitky a emoční zranění? Toto cvičení vám může vrátit se nazpět do nedávné minulosti, tam, kam až sahá vaše paměť. Vše záleží na tom, jak se během léčby sblížíte s vaším vnitřním já. Neustále se ke svým zápiskům vracejte, pročítejte je znovu a znovu. Nechte se překvapit objevy, které vám vytanou na mysli.

Proč s psaním deníku vůbec začínat? Spoustě lidí dělá potíž vyjadřovat své soukromé pocity a myšlenky nahlas. Psaní deníku je nejbezpečnější cestou, jak se o své vnitřní bolesti podělit "s někým jiným", se svým důvěrným záznamníkem. Vytvoříte si tak poměrně intimní vztah, který vás podnítí ke studiu vašich pocitů a vybudování si pravdivého vztahu k sobě samému. Deník se stane kamarádem, který na vás bude mít vždy čas a kdykoli bude připraven naslouchat vašemu srdci.

Co je to bulímie???,

27. března 2008 v 20:03 | sonicka:))) |  Bulímie
Bulimie je tajná nemoc. Dívka může touto nemocí trpět celé roky, a přece to na ní nikdo nepozná. Bulimičky mívají většinou normální hmotnost. Navenek se vydávají za dokonalá stvoření. Mají dobré výsledky ve škole. Rodiče jsou na ně pyšní. U kamarádek jsou oblíbené, u kluků žádané. Nikdy by nikoho nenapadlo, že tu něco není v pořádku. Právě naopak, mnozí těmto dívkám závidí. A ony přitom ve skutečnosti vedou dvojí život.
Pod slupkou není v pořádku vůbec nic. Kdo trpí bulimií, myslí celý den jenom na jídlo a opakovaně pociťuje silné nutkání pořádně se nacpat. Při záchvatech žravosti, jak dívky tyto stavy samy často pohrdavě označují, do sebe bulimičky bezmyšlenkovitě cpou hory jídla. Čím kaloričtější, tím lépe. Protože však mají panický strach ze ztloustnutí, prožívají po takovýchto záchvatech ukrutná muka. Mají pocit, že nad sebou naprosto ztratily kontrolu. A proto si strkají prst do krku, aby vyvolaly zvracení. Jindy polykají projímadlo nebo drží hladovku tak dlouho, dokud se zase všechno nevrátí do původního stavu. Ale vydrží jim to pouze do okamžiku, než se ohlásí další nával vlčího hladu.
Bulimické dívky se chovají jinak než anoretičky. Ustrašeně dbají na to, aby se jejich nemoci nikdo nevšiml. Jsou velmi přizpůsobivé a ostatním se zdá, že mají stále dobrou náladu. Nikdy nesmějí při ničem chybět a také už chodí s kluky. Ve skutečnosti se však jejich sebevědomí rovná nule. Za tajná jídelní orgie a za následné zvracení se strašně stydí. Mívají pocit viny a samy sobě se oškliví. A proto také v žádném případě nechtějí, aby se někdo o jejich utajované slabosti dozvěděl. Cítily by se hrozně trapně.
Většina bulimiček si potraviny rozděluje na dovolené a zakázané. K dovoleným patří většinou typická dietní strava jako tvaroh, jogurty, ovoce a zelenina. Zakázáno je všechno, co jde na tloušťku a co obsahuje hodně cukrů, tuků a sacharidů. Naprostý zákaz platí pro sladkosti. Když už bulimičky musejí jíst ve společnosti, pak se stravují celkem normálně. Jedí spíš méně, protože často "drží dietu", a troufají si pouze na dovolené potraviny. Ty zakázané u nich vyvolávají strach a zároveň je magicky přitahují. Při dalším záchvatu do sebe pak nacpou všechno, co by jíst neměly a co jde na tloušťku: fast food, konzervy a moře sladkostí.
Mnohé bulimičky líčí okamžik, kdy na ně přijde vlčí hlad, jako by se jich náhle zmocnila cizí síla. Záchvaty žravosti však nebývají vyvolávány pocitem hladu. Spouští je psychické stavy jako zklamání, samota, nuda nebo strach. Dívky pak jednají jako z donucení, jako by o sebekázni a zdravé výživě ještě nikdy neslyšely. Mnohé si své potravinové orgie plánují dopředu. Dělají za tímto účelem nákupy, a to nejraději v levných supermarketech. Kupují rodinná balení čokoládových tyčinek a indiánků, hotová jídla v konzervách, veky a marmelády. Často tomu podřizují celý průběh dne. Musejí být totiž samy, aby se mohly pustit do jídla. Třeba když přijdou ze školy nebo v noci, když ostatní spí. Některým dívkám se po celá léta daří nemoc udržovat v tajnosti před rodiči, sourozenci, před kamarádkami nebo přítelem.
Záchvat přejídání může trvat několik minut, ale také několik hodin. Někdy bulimičky během jediného záchvatu spořádají hory jídla, jehož energická hodnota dosahuje až 10 000 kalorií. Někdy toho vůbec nesnědí mnoho, ale protože už jim chybí odhad pro správnou míru, mají pocit, že se přecpaly. Leckdy si vytvářejí úplný rituál, například jedí pořád tytéž potraviny v tomtéž pořadí. Ládují se, dokud se jim nezdá, že musí každou chvíli prasknout. Při závažné bulimii přicházejí záchvaty ve stále kratších intervalech, mnohdy vícekrát denně. Tato nemoc může jít do peněz skoro stejně jako drogy. Jeden takový silný záchvat může stát i několik stovek korun. A kde na to má člověk brát, když ještě chodí do školy?
Když záchvat pomine, vystřídá ho hrozné zoufalství. Dívky se stydí a mají na sebe hrozný vztek, protože nad sebou i přes veškerá předsevzetí zase ztratily kontrolu. A potom je tu ještě strach. Co když teď kvůli těm zatraceným kaloriím ztloustnu? Existuje jen jedno řešení. Všechno musí z těla zase ven. Prst do krku a pryč s tím! Většině bulimiček to sice připadá odporné a mnohé kvůli tomu samy sebe nenávidí, ale nemůžou si pomoct. Teprve potom se jim ulehčí, a to v pravém slova smyslu. Mnohé však netuší jedno: Kdo trpí záchvaty žravosti často, přibere i navzdory zvracení! Zvracením se totiž nikdy nelze zbavit všech kalorií. Mimochodem, odborníci poznají bulimičky mnohdy podle jizviček a pohmožděnin na rukách, vzniklých častým dávením.
Dívky trpící silnou bulimií zvracejí někdy až dvacetkrát denně. To je stojí hodně času a energie, a tak všechno ostatní zanedbávají a přerušují kontakty s ostatními a nakonec styk s okolním světem přeruší úplně. S postupem nemoci se u mnohých strach a deprese stále stupňují. Trpí silnými komplexy méněcennosti. Život pro ně ztrácí smysl. Ve zvláště tragických případech mohou takovéto nálady vyústit v sebevraždu. Jedinou možností, jak se vymotat z toho smrtonosného víru stravovacích poruch a depresí, je vyhledat co nejrychleji odbornou pomoc.
Trvá-li bulimie celé roky, způsobuje pravidelné zvracení závažnou újmu na zdraví, a může dokonce ohrozit i život. Trpí hlavně trávicí trubice, celá ústní dutina a také hltan. Stálým zvracením se sem totiž dostávají kyselé žaludeční šťávy, které mohou poškodit sliznici, a vyvolat tak pálení žáhy, zánět trávicí trubice a dutiny hltanu. Bulimičky mívají tváře jako křeček. Tyto silně oteklé tváře, způsobené poškozením vývodů slinných žláz do ústní dutiny, nelze přehlédnout. Velmi často mívají také zkažené zuby, protože žaludeční šťávy narušují zubní sklovinu a zuby se pak kazí mnohem snadněji. Některé dlouholeté bulimičky mají ústa plná korunek. Nestálá ztráta žaludečních šťáv zcela rozvrací systém hospodaření těla s kyselinami a zásaditými látkami. To může vést k oslabení a únavě a vyvolávat bolesti hlavy, neklid a pocity strachu. Žaludeční šťávy obsahují kumulované množství životně důležitých elektrolytů ( tzv. roztoků solí) skládajících se z prvků jako draslík, chlorid, vápník a sodík. Při ustavičném zvracení přichází tělo také o ně. Tato ztráta může vést k únavě, ke křečím, ochabnutí svalů ( například střevní svaloviny), ke slabým projevům obrny, v závažných případech také k trvalému poškození ledvin a poruchám srdeční činnosti. V krajním případě může dojít dokonce i k zástavě srdce.
Častým zvracením se mimo to posouvá přirozený práh pocitu sytosti směrem nahoru. Organismus proto vyžaduje stále více potravy, aby se vůbec mohl cítit nasycen.

Fotky anorektiček (pro silné odvahy)

25. března 2008 v 20:00 | sonicka |  Anorexie :-((
http://www.casafree.com/modules/xcgal/albums/userpics/29663/normal_b47134910dj7.jpg
http://www.chauffeurdebuzz.com/doc/proana2.jpg
http://www2.qeliz.ac.uk/psychology/images/anorexia.jpg
Obrázek “http://www.ana.bloguje.cz/img/a3.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

NENECHTE SI TAKHLE SPACKAT ŽIVOT!!!

NIKDY SE DO ANOREXIE NEPOUŠTĚJTE!!!!


Příběh anorektičky

25. března 2008 v 15:52 | sonicka:))) |  Anorexie :-((
Už s tim chci zkončit
Byla jsem úplně normální holka.Je mi 16 měřim 168 cm a vážila jsem 55kg.Chodila jsem na aerobik,byla veselá,praštěná,vše mě bavilo a se všema jsem vycházela a rychle jsem se seznamovala.Trable a depky s mojí postavou sem měla už dlouho,ale nikdy to nebylo tak hrozný a nevydržela jsem držet dietu.Potom sem potkala super kluka a nevim proč, měla jsem dojem,že musim zhubnout, abych se mu líbila.Řikala jsem si,že se k němu hodí nějaká modelka a né já.Začala jsem blbnout s jídlem,ale nebylo to kuli němu.Prostě už mi bouchli nervy a já si řekla dost.Teď to vydržim-mam důvod-Honzu.Vždycky jsem chtěla být hubená mít krásný plochý bříško..A tak jsem přestávala jíst,až sem zkončila na jabkách a sem tam místo jablka sem snědla nízkotučnej jogurt a samozdřejmě sem hodně pila jen vodu.Začala jsem hubnout a byla sem šťastná.Za týden sem zhubla 4 kg a každym dnem to šlo dolu.Po chvíli už mi byly vidět žebra,ramena,páteř-prostě mi začínali být vidět kosti, ale to břicho mam pořád.Máma si toho všimla a odvedla mě k doktorce.Tam ted chodim pravidelně na převážení.Teď vážim 46 vim neni to zase tak málo a já to vim a chtěla bych konečně zhubnout to nechutný břicho.Moje BMI je 16,6.Úplně mě to změnilo.Začala jsem do toho padat,říkají mi to všichni.Aerobik a cvičení mě baví dál,ale jinak nemám náladu na nic.Je mi pořád blbě,všechno mě bolí,padaj mi vlasy,bolí mě oči,svali,nic neunesu a neudržim.Menstruaci mam jen díky hormonální antikoncepci.Mam problémy se spanim.Dřív sem byla spáč ale ted? sem vzhůru třeba v 6,nebo se každou chvilku budim.Se všema se hádam,doma je to k nevydržení(někdy).Pořád do mě něco cpali a já to nesnášim tak sme se pohádali..Nemam potřebu se s někym bavit-dřív sem byla hrozně ukecaná.Každý den mam depky,které si nikdo nedokáže představit.Vim,že lidi kolem mě to mají těžký a bojí se o mě,ale já už chci dosáhnout mého cíle.Všechno co snim tak si vyčítám,brečim a nenávidim se.Dneska sem k snídani snědla kornflexy a měla sem depku že si pro mě musela máma doject do školy.Hrozí mi nemocnicí,ale já tam nechci být 4 měsíce,ale chtěla bych pomoc.Chci začít normálně jíst,ale mam panickou hrůzu z toho že přiberu.Vim,že dřív nebo později jíst stejně začnu,bud v nemocnici a nebo to dokážu sama,protože jinak bych asi umřela.Mam hrozně ráda děti a chci mít svoje vlastní a to je jeden z hlavních důvodů proč se z toho chci dostat..už mě to nebaví..S Honzou jsem půl roku a on tohle semnou všechno celou tu dobu trpí a já jsem mu za tohle všechno vděčná.Vděčná sem i rodičům i když vim co jsem jim způsobila.Mamina kuli mě každou noc brečela,sestry taky,babičky,kamarádky a kamarádi..Všichni mi řikaj at přiberu že takhle jsem moc vychrtlá,že mam přibrat zpět na mojí váhu, že jsem předtim byla krásná.Jenže já se jeden den rozhodnu že s tim zkončim-něco s nim a je to všechno zpátky.Tuny výčitek,brek atd..Když vidim nějakou hubenou holku závidim jí a přeju jí to a chtěla bych tak taky vypadat.Vim že každej je jinej,že nikdy nebudu mít postavu jako holka ktreou sem třeba viděla.
Chtěla bych vám říct zůstaňte takoví jaký ste holky.Kluci vám nestojej za tohle všechno co vám tu píšu.A když už je to kuli klukovi,tak ten s vámi chodí proto,že se mu líbíte takoví jeký ste,protže kdyby ste se mu nelíbili tak si vás nevybere.A jestli vás anorexie dostane,tek se může stát že vás opustí,protože ne každej kluk tohle vydrží.Je to nápor na nervy a na psychiku,což vim od mého kluka který kuli mě brečí a prosí mě at už s tim přestanu.Každá holka je krásná a nezáleží na tom jestli má o 5kg víc nebo mín.Prosím snažte se z toho vyhrabat včas..Zbytečně ztratíte kus svého krásného a krátkého života a za to vám to nestojí.Myslete na lidi kolem vás a né jen na sebe.Jim se takhle líbíte.Držim vám palce.Já už se toho taky chci zbavit a moc se snažim.My to zvládneme!! papa vaše Míša.

co je to anorexie?????

25. března 2008 v 15:41 | sonicka |  Anorexie :-((
je psychosomatická porucha, u které jde o přemáhání pocitu hladu.
Většina lidí v naší společnosti věří, že čím budou štíhlejší, tím budou lepší - to znamená silnější, zdravější a přitažlivější. Mnohé studie však ukazují, že ve skutečnosti je lépe mít trochu nadváhu než vážit něco pod příslušnou ideální tělesnou hmotnost.Lidé, kteří trpí mentální anorexií si nikdy nepřipadají dostatečně štíhlí. Anorektičky většinou mívají pouhé tři čtvrtiny tělesné hmotnosti, která je přirozená pro jejich věk, výšku a tělesnou stavbu. Často omdlévají z nedostatku energie. Jsou tak vyhublé, že jsou jim vidět žebra. Ony samy si však stále připadají tlusté. I ty anorektičky, které bylo nutno hospitalizovat kvůli podvýživě ohrožující život /váha kolem 30 kg/, ukazují lékařům na svém těle partie, kde ještě potřebují zhubnout.Tato velmi tragická PPP je svým způsobem logickým vyústěním přehnaného významu, který je v naší společnosti připisován štíhlé postavě žen.Většina žen a dívek si dělá starosti o svou tělesnou hmotnost. Navíc také většina dívek nemá reálnou představu o vlastním těle a domnívá se, že jejich tělo je silnější, než skutečně je.Některé anorektičky - asi 40 % - mají období, kdy nedokáží dodržovat svou přísnou dietu a začnou se přejídat - to znamená, že konzumují ve velmi krátké době ohromné množství jídla. Je to proto, že neustále myslí na jídlo, a to i v období, kdy drží dietu. Po přejedení se někdy snaží přinutit ke zvracení, aby se tak zbavily snědeného jídla, protože se obávají, že po něm ztloustnou. Někdy užívají velké dávky projímadel, aby se pročistily. Jiné se vrátí k vražednému schématu diet a cvičení a snaží se zoufale napravit své "špatné" chování, totiž to, že jedly. Je to schéma připomínající bulimii, ale rozdíl je v tom, že anorektičky si udržují abnormálně nízkou hmotnost, zatímco tělesná hmotnost bulimiček je obvykle v mezích normy.Mnoho vědců došlo k závěru, že anorektičky si nedělají starosti pouze o svůj vzhled nebo tělesnou hmotnost. Mají vážné potíže i kvůli jiným problémům. Většinou mají dojem, že nedokáží zvládat svůj vlastní život tak, jak by chtěly. Proto se soustředí na jedinou oblast, kterou podle svého názoru mohou kontrolovat - na svoje tělo. Připadá jim, že mohou dosáhnout dokonalosti jedině v hladovění a v hubnutí.Častěji se porucha vyskytuje v zemích, kde je nadbytek potravin. Kde jsou hodnoty zaměřeny na úspěch, výkon, sebeovládání a stylem je charakteristická péče o vzhled a štíhlost, která je spojena s mládím, aktivitou a úspěšností. Velkou roli tu mají médie - časopisy, rozhlas, televize - zdůrazňující ideály krásy, módu, reklamy na dietní přípravky a různá cvičení.Někdy porucha začíná tak, že dívka s normální tělesnou hmotností přibere, propadne panice a snaží se zhubnout. Zatímco shazuje to, co přibrala, začne věnovat přemrštěnou pozornost dietám, hubnutí a svému vzhledu. Nepřestane s dietou ani tehdy, kdy dosáhne své původní váhy, navíc ještě usilovně cvičí. V některých případech zvrací, užívá laxativa nebo diuretika.Anorektičky někdy mají za sebou období záchvatovitého přejídání. Některé z nich skutečně kdysi byly silnější postavy, měly nadváhu nebo byly dokonce obézní. V některých případech hodně zhubly a v důsledku diety jsou neustále ovládány strachem, že by mohly zase přibrat, nebo dokonce obavou, že jsou stále ještě tlusté, a to bez ohledu na to, co ukazuje váha nebo zrcadlo.Někdy se posedlost jídlem u anorektiček projevuje podivnými rituály při jídle. Krájejí si jídlo na miniaturní kousky, počítají, kolikrát přežvýkaly jedno sousto nebo kolikrát si ukously, někdy vypijí sklenici vody při každém soustu, jedí bez vidličky nebo si vytvoří jiný, svůj zvláštní vlastní způsob jedení.Anorektička se zaměří na rituál a tak může zapomenout na nepříjemné nebo bolestné pocity, které by si jinak mohla uvědomovat. Pocity, které považuje za nepřijatelné nebo konflikty s rodinou zůstanou někde v pozadí, a ona se místo řešení těchto "důvodů" svých problémů soustředí na to, jak rozkrájet čtvrtku jablka na 40 nebo 50 miniaturních kousíčků.Anorektička například za žádnou cenu nechce jít se svým přítelem na večírek nebo do kina. Když se přítel zeptá :"A jak si můžeš být tak jistá, že se nebudeš bavit ?", dívka odpoví :"Protože si připadám tlustá." Jinými slovy, všechno co prožívá, závisí na tom, kolik právě váží a jak vypadá.Pokud se anorektička začne léčit v raném stádiu poruchy, má větší šanci, že se vyléčí a že předejde dlouhodobým zdravotním problémůmHospitalizované anorektičky si někdy dokonce vytrhávají hadičky umělé výživy.Někteří lidé si myslí, že dívky, které se stanou anorektičkami, si opravdu přejí zemřít. Pravdou však je, že tyto dívky jsou prostě přesvědčeny, že nemají žádnou možnost, jak přežít. Při jejich nemocném způsobu uvažování se jim určité pocity nebo názory /například hněv nebo kritizování vlastní rodiny/ zdají mnohem nebezpečnější než skutečné nebezpečí, jakému vystavují vlastní tělo. Pokud si dívka, nemocná anorexií, dokáže uvědomit, že její snaha kontrolovat vlastní život prostřednictvím hladovění ji může zničit, získá tím motivaci, která jí pomůže přijmout a začít se léčit.Přibližně z 95 % jsou anorexií postiženy ženy. Naprostá většina z nich je v adolescentním a pubertální věku, tj. ve věku od 12 do 18 let, i když někdy se porucha může objevit i po čtyřicítce či padesátce.Výskyt je ale asi u 1% dospívajících dívek. Stejně tak jsou známy případy o hospitalizování čtyřleté dívenky s diagnózou mentální anorexie.

Vlastní citátky

25. března 2008 v 15:25 | sonicka:))) |  Citááááty

LÁSKA

Co je na světě cenné???? ::stříbro
Co je na světě cennější??? ::zlato
Co je na světě velmi cenné???? ::rubín
Co je na světě velmi ,velmi cenné???? ::diamant
Co je na světě nejcennější???? ::život
Bez čeho by život na světě nemohl existovat???? ::bez lásky

A PROČ????
Protože, láska je diamant života!!!!

Kam dál